Na konci visutého lana

27. 07. 2019

Dělají města dost pro to, aby zajistila vhodnou mobilitu pro každého občana?

Spolek Partnerství pro městskou mobilitu hledá inspiraci pro svou činnost v řadě evropských institucí. Jednou z nich je i evropská organizace POLIS, která mimo jiné vydává i magazín Thinking cities. Jeho 12. číslo si položilo stejnou otázku, kterou si klademe i my. Dělají města dost pro to, aby zajistila vhodnou mobilitu pro každého občana? Na konci visutého lana, Originální verzi si můžete stáhnout zde.

Karen Vancluysenová zde zastává teorie, že změna kultury mobility vyžaduje víc než jen seismický posun způsobu dopravy. Je načase začít myslet jinak.

Stejné vidění světa má i nás spolek Partnerství pro městskou mobilitu, zastoupen předsedou Jaroslavem Vymazalem (radním pro dopravu města Jihlavy), dále místopředsedou Josefem Novákem (zastupitelem města Zlína) a jednatelem spolku Jaroslavem Martinkem.

Jaká je tedy teorie Karen Vancluysenové a tedy i naše?

Letos na jaře jsem měla to potěšení moderovat panelovou diskuzi v rámci akce, která měla propojit setkání pracovní skupiny Polis s konferencí CEDR o multimodální dopravě. Jedním z účastníků této diskuze byl i Pascal Smet, ministr pro mobilitu a veřejné záležitosti regionu Brusel. Brusel je aktivním členem Polis a sídlem sekretariátu celé sítě.

Hovořili jsme o významu multimodality pro udržitelnou dopravu, o vlivu infrastruktury na volbu způsobu dopravy, o tom, jak daleko jsme pokročili v transformaci městské mobility a zda jsme na této cestě neztratili ze zřetele kromě politických cílů a názorů odborníků i osobu uživatele.

Lidský faktor, to je to, co v zájmu dosažení udržitelnějšího systému dopravy získává stále větší pozornost. Pro politiky a úředníky to znamená hledat rovnováhu mezi potřebami jednotlivce/uživatele, potřebami společnosti, ekonomickými potřebami a městským prostředím. Říká se, že éra automobilů dosáhla svého vrcholu, je však současný městský prostor dostatečně vybavený na to, aby vyhovoval potřebám obyvatel i společnosti? Spolu s výhodami, které přináší redefinování a přerozdělení veřejného prostoru, přichází i možné nové politické problémy, spojené s bojem o tento prostor a nutností hledat rovnováhu mezi potřebami všech skupin a subjektů v naší společnosti.

Všichni dobře víme, že způsob, jakým se na věci díváme, je jen určitý úhel pohledu. Můžeme si říkat odborníci, politici či úředníci, ale co uživatelé? Nejsme to nakonec a především také? Názor uživatele je třeba zohlednit vždy. Nemusí to však nutně znamenat, že uděláme to, co si uživatel přeje, protože potřeby jednotlivce a potřeby společnosti nebývají vždy v souladu. Snaha o snižování problémů s dopravním znečištěním a přetížením a zvyšování bezpečnosti nevyhnutelně vyžaduje použití metody „cukru a biče“, tedy takové opatření a zásahy, které zpočátku pravděpodobně nebudou příliš populární.

V jedné chvíli ministr Smet poznamenal: „Někdy prostě musíte udělat lidi šťastnými proti jejich vůli. Musíte čelit bouřce, plavat proti proudu, a v určitém okamžiku nastane změna a lidé řeknou ‚Je to fajn!‘“

Později v ten samý večer jsme sledovali holandský dokument Why We Cycle (Proč jezdíme na kole), který zkoumá tu jedinečnou cyklistickou kulturu Holandska. Pravidelní cyklisté včetně architektů či výzkumníků v něm sdělují svůj názor na to, proč jezdí na kole. Z dokumentu zcela jasně vyplývá, že obyvatelé Holandska nevidí na jízdě na kole vůbec nic zvláštního – jde o tak běžnou a tradiční věc, že o tom, zda pojedou, či nepojedou na kole, přemýšlejí jen velmi zřídka.

Osobní důvody, proč ze všech způsobů dopravy lidé volí právě jízdu na kole, byly tedy odhaleny, a my jsme mohli sledovat i ty, které se odlišují od nejčastěji zmiňovaného zdraví, životního prostředí a ekonomických důvodů. Slova jako „meditace“ a „terapie“ se prolínají se zmínkami o větší kreativitě či radosti nebo menší absenci v zaměstnání. A co je nejdůležitější, jízda na kole dokonale ladí se základními pilíři holandské kultury, kterými jsou víra v rovnost všech lidí, rozumná spotřeba a svoboda pro všechny.

Je to tedy tak, že nepotřebujeme nic víc než změnit kulturu, aby naše dopravní systémy byly udržitelnější než dnes? Dovolíme si citovat Pedra Gouveia z Lisabonu, který po zhlédnutí dokumentu Why We Cycle uvedl: „Fyzické prostředí je jedním z faktorů, které formují lidské jednání a chování. Opakující se jednání se stává kulturou. Místní samospráva má tedy v rukou silný nástroj, a tím je: infrastruktura.“

Obálka tohoto vydání newsletteru Thinking Cities velice šikovně shrnuje ten akt hledání rovnováhy, který města musí provést. Mnohé z článků na následujících stránkách se dotýkají konceptu hledání dokonalé rovnováhy nejen mezi širokou nabídkou různých způsobů dopravy a způsobem jejich zajištění pro uživatele, ale také mezi různými stupni praktické udržitelnosti.

V časopise najdete tato města: AMSTERODAM ● ANTVERPY ● ARNHEM-NIJMEGEN ● BASILEJ ● BILBAO ● BRUSEL ● CHESHIRE ● COLORADO ● DRÁŽĎANY ● ELBA ● VELKÝ MANCHESTER ● GRONINGEN ● HELMOND ● JOHANNESBURG ● LONDÝN ● MERSEYSIDE ● NEVADA ● PAŘÍŽ ● RANDABERG ● SANDNES ● SOLA ● STAVANGER ● STUTTGART ● TURKU

Spolek Partnerství pro městskou mobilitu brzy doplní do seznamu i česká města.

Článek vznikl ve spolupráci NaKole z.s. a Partnerství pro městskou mobilitu z.s., za podpory a spolufinancování z prostředků Ministerstva životního prostředí České republiky. Text nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP.

Štítky: Lidský rozměr (Mezioborového plánování, tag19)